chci napsat článek, který bude o něčem konkrétním, ale jaksi nic konkrétního nemám :-)

Všude je to stále stejné a pořád dokola o krizi a o všemožných problémech, ale já jsem v pohodě a nějak se mě to netýká ... Nechci, aby se mě to týkalo. Chci mít stále fajn život a né se zabývat něčím, co je mimo mou osobní působnost a vliv ...

Vliv, který uplatňuji, je v mém nejbližším okolí. Rodina, spolupracovníci, známí, přátelé, sousedé a lidé, které jen tak přes den potkám.

Televizi jsme prodali před začátkem prázdnin a můžu s nadšením toto doporučit všem. 

Už se netrápíme tím, jaké bude počasí, ani tím, co se děje v politice a ve světě, neřešíme ani to, jaký bude večerníček, nebo pohádky, také již neřešíme dětmi  chtěné cetky z reklam ...

Letošní prázdniny byly ty nejúžasnější a nejlepší za posledních sedm let ... Prostě úžasná věc a teď jen tak rozjímám a přemýšlím, zda-li to je skutečně vše jen díky tomu, že jsme prodali televizi ...

Když jsem to důkladně zhodnotil, musel jsem konstatovat, že ano ... Skutečně ... Pro pohodovější a kreativnější atmosféru v rodině, mělo zásadní a významný vliv, když jsme prodali televizi. Také ovšem musím dodat, že jen toto nestačilo. Neméně důležitý byl impuls pro změnu v myšlení, kdy jsme se rozhodli změnit styl života a dát mu skutečný smysl. Rozhodli jsme se, jako celá rodina, přestat konzumovat informace, ale informace začít tvořit ...

K tomuto rozhodnutí nám velmi pomohla malá příhoda. Jednou se totiž přihodilo, že jsem nás viděl trochu v jiném světle, než obvykle a uviděl jsem něco, co mě pěkně vyděsilo ...

Viděl jsem, jak hledíme na prázdnou bednu, naše mozky se scvrkávají a modrají pod náporem modré záře, pupky rostly, na stole přibývalo čím dál více jídla, pohybu bylo čím dál méně, řečí a keců čím dál více, práce udělané čím dál méně, potřeby na všech úrovních stále rostly, všude kolem najednou zavládl strach a panika, báli jsme se vyjít ven, najednou všude číhalo nebezpečí, vše bylo otrávené, špatné, nebezpečné atd ...

Tento pohled, vize či sen, mně oprávněně vyděsil, protože jisté náznaky tohoto hororu, již byly u nás doma patrné a když jsem se rozhlédl po známých a po rodině, došlo mi, že je za pět minut dvanáct, protože u některých z nich je již vše v plném proudu ...

Tehdy padlo rozhodnutí: "Když s tím začneme včas, možná se nám podaří to zbrzdit i u ostatních a musíme doufat a věřit, že na to není pozdě ..." Naštěstí na pozitivní kroky a činny není nikdy pozdě a už dnes i u druhých vidíme jisté úspěchy.

Tento krok je natolik raritní, že se kolem něj po rodině i známých vytvořil diskusní povyk a chtě nechtě lidi donutil nad tímto krokem a tématem přemýšlet, což už samotné je úspěch a půl vítězství ... :-)